Lukáš Doksanský (Muzikus)

Rockové kurzy 1999S dalším z „nominovaných“ jsem se sešel kromě povídání o jeho osobě a plánech také proto, abychom představili prázdninovou školu, na níž byl už poněkolikáté lektorem bicích nástrojů.

Můžeš, prosím, krátce popsat historii a podstatu kursů, které pořádáte?

Kurzy začaly rokem 1996, takže letos šlo o třetí ročník. Hlavním organizátorem je Honza Militký, který na nich vede kytarový obor a hudební teorii. Účelem by měl být jakýsi workshop, který bude přínosný, ale také příjemný. Základem je prázdninová atmosféra několikadenního setkání, po kterém by na základě informací, jež si z toho, či onoho oboru odnesou, měli během roku pokračovat sami. Letos se kursy konaly v Dobré Vodě nedaleko Prachatic v areálu školy v přírodě. Na závěr kursu se nám podařilo uskutečnit v Prachaticích společný jam. Jinak se ovšem konaly v jídelně objektu jamy každodenní, nehledě na neoficiální, které probíhaly na jednotlivých pokojích. Tam se leckdy hrálo do čtyřech do rána.

Jaké obory byly otevřeny?

Kromě mého a Honzova to byla basová kytara, kterou učil Richard Scheufler, Daniel Forró měl na starost klávesy, programování a aranže, novinkou byl saxofon a pochopitelně nechyběl zpěv. Další letošní novinkou byla zvukařina a na příští rok se chystá obor hudebního managementu.

Měl jsi nějak roztříděné žáky?

Rozdělil jsem si je do dvou ročníků podle pokročilosti. Každý ročník měl denně hodinu a půl, plus večerní jam.

Byl mezi žáky někdo, kdo by se kursů účastnil od začátků v devadesátém šestém?

To ne, ale z loňska jsem tam měl dva lidi.

Jaký byl věkový průměr bubeníků?

Rozmezí sahalo zhruba od sedmnácti do třiceti let. Když začali přijíždět, tak jsem mezi nimi zahlédl asi pětašedesátiletého pána, který nesl bubínek. To jsem se trochu zarazil. Pak se ale ukázalo, že to byl otec jednoho z bubeníků.

Pozoroval jsi na lidech, kteří byli na kursech vloni nějaký posun, jež udělali během roku?

Určitě. Obsah kursů je vlastně stavěný tak, aby z poznatků mohli vycházet žáci sami. S několika z nich jsme se také dohodli na tom, že jim dám občas hodinu i přes rok.

Měl jsi předem připravený rozsah témat, která chceš v tom kterém ročníku „probrat“?

Samozřejmě, že jsem měl osnovu, podle níž jsem postupoval a pochopitelně k tomu přibyly další věci, na které se ptali sami. Tradiční dotazy byly na téma ladění. Tématicky jsem své semináře nazval technika, feeling, filozofie, což především znamenalo důraz na propojení věcí a použitelnost pro běžné hraní. Chtěl jsem, aby pochopili, že nemá význam nadřít konkrétní break, který potom za každou cenu budou chtít namontovat do písničky, ale že jde o to, vytvořit si v podvědomí jakousi základnu, do které vždycky pro to či ono libovolně sáhnou.

Jsem rád, že se mi letos podařilo udržet při každém tématu to, že si všichni mohli tu kterou věc vyzkoušet. Byl čas na to, aby se všichni vystřídali za soupravou. To platilo i u společných seminářů, které jsme dělali s ostatními lektory.

O čem tyhle společné semináře byly?

Hlavním tématem byla souhra. Začali jsme dvojicí bubny - basa a řešili otázky společného pohybu notami dopředu, či dozadu vůči metronomu. Potom se přidaly harmonické nástroje a hledala se největší vzájemná funkčnost.

Jaké bylo stylové rozpětí zájemců? Byl někdo z nich vyloženě specializovaný?

Pochopitelně že většina z nich měla rockovou průpravu, ale měl jsem tam i člověka, který se zabývá melodickými bicími nástroji. Obecně se dá říct, že byli všichni otevření novým informacím z jakékoli hudební oblasti.

První ročník měl ve své náplni všechny základní techniky, začali jsme ovšem tím, jak si vůbec postavit účelně soupravu a jak si k ní sednout. Pak jsme se věnovali beglaitům, breakům a otázce shuffle. Nakousli jsme taky oblíbené „traktory“. U každého z témat jsem chtěl, aby jsme si ukázali, k čemu ta která technika může být. Zmínil jsem se i o vhodnosti hry na další nástroj, nejlépe harmonický. Rozšíří to obrazotvornost a melodický přístup k bubnování. Já osobně teď oceňuji význam povinného klavíru, který je na konzervatoři, protože přestože už na něj skoro neumím, moc mi z tohoto hlediska pomohl.

Bylo mezi dotazy bubeníků nějaké téma, které jsi stoprocentně očekával?

Zmíněné ladění. Na to ostatně přijde vždycky řeč, kdykoli má nějaký bubeník seminář.

Nevynechme tuto otázku....

Ladím standardně, osvědčilo se mi napínání spodních blan u kotlů poněkud výš, než je horní, čím větší průměr, tím vyšší interval. U kotlů je problém, že většinou přeznívají déle a zvukař to řeší tím, že stáhne basy. Vzniká tak klasické „plácání“. Občas zkusím finty jako povolení jednoho šroubu o mnoho víc, než ostatní...atd.

Co bylo na pořadu v druhém ročníku?

Pokusil jsem se o výtah podstatných věcí ze školy Garibaldiho, trochu víc jsme se podívali na ty „traktory“ a zlehka jsme začali polyrytmy a liché takty. Následovala stavba sól, latiny, jazz...

Ty sám teď jazz hraješ se skupinou Jazz Efterrat. První známější působiště jsi ale měl v rockových King Size. Mimoto tě znají příznivci hodně tvrdé muziky ze skupiny Kashmir 9:41.

A taky mám kapelu, ve které hraje na basu moje manželka. Skupina se jmenuje Zaba. Jinak musím říct, že mi vyhovuje rozpětí, které je mezi Kashmirem a tou jazzovou partou, protože v každé z nich můžu uplatnit jinou náladu a přístup k nástroji. Pro jazzové příležitosti jsem si teď nechal vyrobit malou soupravu s dvacetipalcovým velkým bubnem, můj současný má dvacet čtyři. Bicí mi bude vyrábět Erik Hanuš, tedy firma HanušaHeřt. Těším se na to, že budu mít nástroj skutečně „custom“, což jakoby víc dovolovalo vtisknout mu duši.

Díky za rozhovor.

Martin Vajgl
zdroj: muzikus 1999