Arakain, Praha, 20.4 2006 (Musicweb)

 Arakain se na svém turné k novému albu Labyrint zastavil i v pražském nově otevřeném klubu Retro Music Hall, aby ho právě zde pokřtil. O tom, jaká byla atmosféra, a že personální změna kapele prospěla, je následující reportáž.
Přišla jsem do Retro Music Hall kolem půl deváté. To už měla první předkapela původem z Moravy - Second End odehráno. Tímto se jí omlouvám, že o ní nenapíšu nic hezkého, ale ani nic ošklivého.

S mým příchodem akorát začínali hrát polští Hunter, kteří s Arakainem udržují čilé vztahy a zvou českou metalovou legendu i na koncerty do Polska. Na začátek musím podotknout, že zvukařům se koncert opravdu povedl. Vše bylo křišťálově nazvučeno, hlasitost tak akorát, nic nevyčnívalo. Kapelu Hunter jsem viděla již podruhé. Poprvé jsem z nich příliš dobrý dojem neměla, ale zjistila jsem, že to bylo právě kvůli špatnému zvuku. V Retru mi kapela připadala jako vyměněná. Muzika výborně pulsovala a byla plná nápadů, hlavně co se aranží a nálad týká. Hudebně se jedná o šlapavý metal s malinkou dávkou folklórních prvků. Tu tam představuje houslista.

Hráli s nadšením a miláčkem publika se po pár písničkách stal právě houslista, který za celý koncert vystřídal tolik výrazů v obličeji, že by mohl rovnou do Národního. Na kapele bylo vidět, že si koncert užívá, hudebníci se na sebe usmívali a hráli s ohromnou přirozeností. Někomu se mohlo zdát, že kapela působí trochu nesourodě, protože zpěvákův heavymetalový vzhled moc nekorespondoval se zevnějškem basáka, který jakoby Fidelu Castrovi z oka vypadl. Šlapalo jim to ale skvěle a bariérou nebyla ani polština, kterou promlouvali k českému publiku, které nadšeně spolupracovalo. Sál se během vystoupení Hunter začal docela slušně zaplňovat.

V půl desáté vkročila na pódium hlavní hvězda večera, Arakain. Když nepočítám předání zlaté desky v Kainu, bylo to snad poprvé, co se veřejnosti představila v novém složení. Postu bubeníka se ujal výborný Lukáš Doksanský a za mikrofonem stojí charismatický Honza Toužimský. Koncert začal první věcí z novinkového alba Labyrint – Vír. Podle reakcí bylo znát, že publikum novou desku zná. Následovalo pár osvědčených klasik z alb Warning! a Metalmorfóza. Kapele to dohromady hrálo skvěle a Honza Toužimský se projevil jako výborný frontman, který vybízí publikum ke spolupráci. To, že se už muzikanti při hraní nemračí, rozhodně přidalo na celkové pohodě. Možná i proto byla první řada obsazena spíše slečnami, než „máničkami“...

Už asi čtvrt hodiny po začátku přišel ten slavnostní okamžik – křest alba Labyrint. Do poslední chvíle utajovaným kmotrem byl nakonec Roman Lomtadze, bývalý bubeník Arakainu. Popřál albu mnoho úspěchů a jelo se dál. Rychlé, drsné věci (Kolonie termitů, Šeherezád) se střídaly s těmi melodičtějšími (Černý koně nebo Strom života, ve které zpěváka mocně podpořili diváci). Během koncertu zahráli písně z různých období, ať už „brichtovského“ nebo „kolářovského“. Honza Toužimský zvládl party po svých předchůdcích naprosto v pořádku. Slyšeli jsme Rám křivejch zrcadel, Gilotinu, Tah jezdcem, Jesus Business a mnoho dalších.

Asi v polovině koncertu sál potemněl a sóla se ujal bubeník Lukáš Doksanský. V dlouhém sóle, při kterém pořádně prohnal dvojšlapku, předvedl aspoň zlomek toho, co se v něm skrývá. A že je toho požehnaně. Následoval obrovský potlesk.

Čas se chýlil k půlnoci a kapela se rozloučila. Fanoušci si ale vypískali přídavek. Arakain se tedy vrátil na pódium a pokračoval v nářezu písněmi Proč, Strážci času a jako vždy závěrečnou Apage Satanas (nemůžu si pomoct, ale tahle písnička je prostě to nejgeniálnější, co Arakain kdy vytvořil). Při outru se kapela poklonila, mnohokrát poděkovala publiku, které bylo ten večer skutečně skvělé, i když nebylo úplně narváno, ale „pouze“ velice slušně zaplněno. Arakain odešel podruhé z pódia. Fanoušci si ale nedali říct a kapela se musela znovu vrátit. Posledním songem večera byla Brána iluzí, po níž se Arakain definitivně rozloučil.

Koncert trval více než dvě hodiny a musím smeknout poklonu pánům muzikantům za jejich výkon a energii při koncertě. Křest byl skutečně vyčerpávající.

Jana Jirkovská
zroj: Musicweb
foto: Mirek Toužimský